Lidé budou mít možnost setrvat v sociálních bytech, dokud se nezlepší jejich sociální situace natolik, aby byli schopni svoji bytovou potřebu řešit samostatně a nehrozil jim opětovný propad do bytové nouze. Například pro seniory či fyzicky hendikepované osoby by mělo platit, že jim sociální bydlení – dostanou-li se do bytové nouze – bude poskytnuto na dobu neurčitou. Ve většině případů těchto domácností se totiž nedá předpokládat, že by se jejich finanční situace natolik zlepšila, aby si mohli dovolit bydlení za tržní nájemné. To samé ale může platit např. o lidech vykonávajících nekvalifikované profese, kteří jsou například v Praze (tedy v místě s nejvyššími náklady na bydlení) potřební, ale nemohou si zde dovolit bydlet za místně obvyklé ceny. V potaz je třeba brát také skutečnost, že nucené stěhování ze sociálního bydlení často vede k destabilizaci domácnosti a může vést k opětovnému pádu do bytové nouze. V případech, kde se zlepší sociální situace domácnosti tak, že již například nepotřebují podporu sociálních služeb, je často rozumnější, když domácnost může zůstat ve stejném bytě a pouze se změní režim bydlení (např. ze sociálního na běžný obecní) a spolu s tím se přiměřeně zvýší nájemné.
