3. Sociální bydlení bude poskytováno lidem v bytové nouzi, ne za odměnu nebo zásluhu, ale protože bydlení potřebují

Čím déle je domácnost v bytové nouzi, tím závažnější dopady je následně třeba řešit. Zásluhovost vylučuje z pomoci ty, kterým se problémy nashromáždily, tedy ty nejohroženější. Teprve bydlení umožňuje stabilizovat situaci domácnosti, což následně usnadňuje řešení potíží se zdravím, prací, vzděláváním, vztahy a dluhy. Nepodmíněné poskytnutí sociálního bydlení ovšem neznamená, že by domácnost nemusela plnit povinnosti vyplývající ze standardní nájemní smlouvy.

Státní politika sociálního bydlení bude založena na vymahatelném nároku na bydlení. Zákon vymezí nárok na poradenství a podporu a/nebo zajištění sociálního nájemního bydlení. Rozhodnutí o poskytnutí sociálního bydlení nebude podmíněno splněním podmínek ať už by mělo jít o splacení dluhů, nalezení práce, vyléčení závislosti a podobně. Praxe v ČR i v zahraničí totiž jednoznačně ukázaly, že takový přístup nefunguje zejména v případech těch, kdo trpí kumulací problémů a je možné je označit za nejohroženější. Teprve bydlení totiž umožňuje stabilizovat situaci domácnosti, což následně usnadňuje řešení potíží se zdravím, prací, vzděláváním, vztahy a dluhy. Ponechávat domácnosti v bytové nouzi, dokud nevyřeší své jiné problémy, znamená stěžovat jejich integraci. Platí totiž, že čím déle je domácnost v bytové nouzi, tím závažnější dopady je následně třeba řešit. To platí zejména o dětech.

Nepodmíněné poskytnutí sociálního bydlení ovšem neznamená, že by domácnost nemusela plnit povinnosti vyplývající ze standardní nájemní smlouvy (zejména řádně hradit nájemné, nepoškozovat zařízení bytu či domu a nenarušovat soužití se sousedy). Nedodržování těchto podmínek stejně jako odmítnutí spolupráce se sociálním pracovníkem v případě, kdy bude jeho podpora vyhodnocena jako nezbytná, může být důvodem pro neprodloužení nájemní smlouvy.

Přístup k bydlení v rámci systému sociálního bydlení musí být rovný pro všechny, kdo se nacházejí v bytové nouzi. Praktické zkušenosti stejně jako řada analýz ukazují, že nejen soukromí pronajímatelé, ale také veřejní provozovatelé bytového fondu mají sklon diskriminovat při rozhodování o pronájmu bytu některé skupiny obyvatel – zejména ty, které z různých důvodů považují za rizikové. Právě tyto skupiny jsou proto nejvíce ohrožené bytovou nouzí a tím, že se jim z této situace nepodaří dlouhodobě dostat. Proto musí zákon zahrnovat mechanismus, který zajistí, že nebude k diskriminaci docházet, respektive který umožní diskriminaci identifikovat a zajistit nápravu.

Facebook
Twitter