Státní politika sociálního bydlení bude založena na vymahatelném nároku na bydlení. Zákon vymezí nárok na poradenství a podporu a/nebo zajištění sociálního nájemního bydlení. Rozhodnutí o poskytnutí sociálního bydlení nebude podmíněno splněním podmínek ať už by mělo jít o splacení dluhů, nalezení práce, vyléčení závislosti a podobně. Praxe v ČR i v zahraničí totiž jednoznačně ukázaly, že takový přístup nefunguje zejména v případech těch, kdo trpí kumulací problémů a je možné je označit za nejohroženější. Teprve bydlení totiž umožňuje stabilizovat situaci domácnosti, což následně usnadňuje řešení potíží se zdravím, prací, vzděláváním, vztahy a dluhy. Ponechávat domácnosti v bytové nouzi, dokud nevyřeší své jiné problémy, znamená stěžovat jejich integraci. Platí totiž, že čím déle je domácnost v bytové nouzi, tím závažnější dopady je následně třeba řešit. To platí zejména o dětech.
Nepodmíněné poskytnutí sociálního bydlení ovšem neznamená, že by domácnost nemusela plnit povinnosti vyplývající ze standardní nájemní smlouvy (zejména řádně hradit nájemné, nepoškozovat zařízení bytu či domu a nenarušovat soužití se sousedy). Nedodržování těchto podmínek stejně jako odmítnutí spolupráce se sociálním pracovníkem v případě, kdy bude jeho podpora vyhodnocena jako nezbytná, může být důvodem pro neprodloužení nájemní smlouvy.
Přístup k bydlení v rámci systému sociálního bydlení musí být rovný pro všechny, kdo se nacházejí v bytové nouzi. Praktické zkušenosti stejně jako řada analýz ukazují, že nejen soukromí pronajímatelé, ale také veřejní provozovatelé bytového fondu mají sklon diskriminovat při rozhodování o pronájmu bytu některé skupiny obyvatel – zejména ty, které z různých důvodů považují za rizikové. Právě tyto skupiny jsou proto nejvíce ohrožené bytovou nouzí a tím, že se jim z této situace nepodaří dlouhodobě dostat. Proto musí zákon zahrnovat mechanismus, který zajistí, že nebude k diskriminaci docházet, respektive který umožní diskriminaci identifikovat a zajistit nápravu.